Vstupenka

Nebyl jsem uvnitř ještě ani deset minut a už jsem stačil ztratit vstupenku. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mi moji přátelé napsali, abych za nimi přišel do restaurace v předsálí.

Přesně jsem si vybavoval, jak se to stalo. Zastrčil jsem ji do kapsy saka, která, jak se ukázalo, kapsou nebyla. A nikde nebyla ani moje vstupenka.

Sedl jsem si k našemu stolu a doufal, že se tu po chvíli objeví nálezce se vstupenkou v ruce a zeptá se mě, zda není náhodou moje. Občas mívám tyhle fiktivní stavy mysli a nedá se s tím nic dělat. Samozřejmě se nikdo neobjevil.

Večer plynul a já se nechával unášet jeho atmosférou a všemi těmi krásnými, mladými páry, tančícími na své první prodloužené. A s přáteli jsme je, společně s rodiči a dalšími hosty, brzy na parketu doplnili.

Když jsem se poprvé podíval na hodinky, s překvapením jsem zjistil, že není deset, ale půl dvanácté. Vstal jsem od stolu a začal se loučit.
„Smím prosit,“ ozvalo se za mnou a já si toho nevšímal. Kolem bylo pořád tolik lidí.
„Pane učiteli, smím prosit?“
Otočil jsem se a hned ji poznal. Lucka, moje studentka z prvního ročníku.
„Poslední tanec večera,“ dodala ještě a já nemohl říci ne, i kdyby poslední nebyl.

Stáli jsme na parketu, čekali až zazní první takty waltzu a mlčeli. Až když začala hrát hudba a my měli za sebou pár otáček, zeptal jsem se, jak se jí líbil večer, jestli nemá moc pošlapané nohy a už ani nevím, jaké další nesmysly ze mě ještě vypadly. Mnoho jich ale nebylo, protože poslední tanec byl nějak příliš krátký. Nebo se mi to aspoň zdálo.
Vedl jsem ji uličkou k jejímu stolu.
„Počkejte, pane učiteli,“ zastavila mě.
„Tohle je asi vaše,“ řekla a podala mi moji vstupenku.