Gesto

Věnováno Pavlíně

Dlouho zvonil, a když nikdo neotvíral, otevřel si sám. Netrvalo mu to ani deset sekund. Ještě chvíli stál u dveří a naslouchal zvukům uvnitř. Měl štěstí. Majitelka ani její pes nebyli doma.
Prošel byt a uvažoval, zdali má začít se zlatem v ložnici, stříbrem v kuchyni nebo bronzem v obýváku. Nakonec to vzal pěkně popořadě. Když byl se sběrem drahých kovů hotov, posadil se do křesla u televize a přemýšlel, co dál.
Je na čase, aby na svém ubohém životě něco změnil. Možná, že právě teď je ta správná chvíle.
Rychle vstal, vrátil vše na původní místo, aby majitelka nic nepoznala, vyšel z bytu a na chodbě se na okamžik zastavil.
Rozhodl se, že se rozloučí stylově a nechá ty dveře otevřené. Bude to takové malé gesto. Symbol jeho nového začátku.

Kavárna z třicátých let

Mám rád místa, kam se mohu i po letech vracet. Když se například rozhodnu po dvaceti, padesáti, nebo sto padesáti letech navštívit svou oblíbenou kavárnu a najdu ji na stejném místě.
Třeba tu z třicátých let, kam jsem se po dlouhé době znovu vypravil a tolik těšil na zdejší atmosféru, která na mě pokaždé příjemně dolehne.
Ale jak jsem vešel dovnitř, okamžitě jsem poznal, že tohle není to místo. Z útulné kavárničky se stala luxusní restaurace. Tak luxusní, že vás ten luxus začal nenápadně obtěžovat. Na stolech ležely dlouhé bílé ubrusy, stříbrné příbory pro několik chodů, obrovské červené ubrousky a vysoké sklenice na víno.
Rozhlížel jsem se kolem, ale to už u mě stál manažer podniku s otázkou, co si přeji. Promiňte, spletl jsem si dveře, byla jediná správná odpověď. Já však použil jinou. Přišel jsem na kávu, jen nevím, jestli zrovna ve vhodný čas, omlouval jsem se. Odpověděl, že se nic neděje a kývl na číšníka, který mě, poté, co jsem mu zopakoval svůj důvod návštěvy, odvedl do nejzazšího kouta restaurace a usadil ke stolu úplně v rohu, kde kromě ubrusu nebylo vůbec nic.
Když došlo na objednání, vyslovil jsem prosbu, že bych si dal presso, ale raději nějaké větší. A chcete i vodu? Perlivou? To ne, ale kohoutkovou bych si dal. Dáváme pouze do karafy za čtyřicet pět korun. Tak to si dám pouze to presso. Číšník odešel a po chvíli byl zpět. Přinesl mi piccolo. Já vím, že teď namítnete, že piccolo neexistuje a začnete mi vyjmenovávat všechna ta Ristretta, Doppia, Maccchiata a Americana. Ale já tiše předpokládal, že s tímhle seznamem přijde sám číšník, když uslyší, že chci něco většího, než tohohle prcka.
První, co mě napadlo při pohledu na espresso: aspoň budu brzy pryč. Na třikrát jsem ho do sebe hodil a chystal se platit. Čím déle jsem tam seděl, tím víc mi to místo připomínalo román Hermana Kocha Večeře.
Číšník přinesl účet za kávu, ukrytý v malých deskách velikosti A6. V první chvíli jsem si říkal, že to snad nemůže myslet vážně, ale rozhodl jsem se, že tuhle absurdní hru dohraji až do konce. Vložil jsem do desek dvousetkorunovou bankovku a okamžitě zalitoval, že u sebe nemám dvoutisícovkovou. Počkal, až se číšník znovu objeví, odejde, přinese desky nazpět a znovu odejde. Pak jsem z desek vylovil své peníze a rychle se zvedl k odchodu. Ani nevím, kde jsem při cestě ven našel sílu na pozdrav a úsměv směrem k manažerovi a několika procházejícím číšníkům.
Venku jsem rychle vytáhl svůj diář, našel adresu jiné kavárny z třicátých let a byl zvědav, jestli tam pořád ještě je, a hlavně, jak to vypadá uvnitř.

Záložka

V novém typu trolejbusu nebylo mnoho míst, kde jste mohli stát a přitom nepřekážet ostatním. V jednom takovém jsem zrovna přemýšlel, jaký příběh by se mohl skrývat za žlutým tričkem s velkým číslem 46 a nápisem THE DOCTOR, jehož majitelka seděla kousek ode mě. Podíval jsem se na hodinky. Před dvěma hodinami skončil brněnský závod Moto GP. Dívka měla zavřené oči a otevírala je tehdy, když chtěla zjistit, kde právě je.
Naproti ní seděla jiná dívka v modrých šatech a četla nějakou knihu. Snažil jsem se na tu dálku rozluštit, o jaký titul jde, ale bez úspěchu.
Pustil jsem ji z hlavy a vrátil se k příběhu s číslem 46. A zřejmě bych u něj zůstal, nebýt vyrušení v podobě padajícího předmětu. Podíval jsem se na podlahu a uviděl malou záložku do knihy. Instinktivně jsem se pro ni sehnul, a než stačil zvednout hlavu, stála u mě.
Moje „není za co“ zaznělo ve stejném okamžiku s jejím „děkuji“.
Když se otáčela nazpět, stačil jsem si krátce povšimnout titulu její knihy. Překvapilo mě to. D. H. Lawrence dnes už mnoho lidí nečte. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale pak se zase vrátil ke svému příběhu tam, kde jsem předtím skončil. V tom sebou trolejbus prudce trhl a já viděl znovu něco padat. Předmět to byl tentokrát jiný, ovšem osoba, které patřil, byla stejná.
Po druhém kole „děkuji“ a „není za co“ jsem najednou nemohl dostat z hlavy myšlenku, jestli tohle mohla být náhoda. A pokud ne, co tedy? Zdálo se, že než přemýšlet nad příběhem žlutým, bude lepší uvažovat o příběhu modrém. Když jsem pak za zatáčkou podával dívce třetí předmět a ta se na mě potutelně usmála, bylo jasné, že tenhle bude mnohem zajímavější.

Je katalog a katalog, tenhle je ten druhý

Zavřel jsem dveře od domu, otočil se ke schodišti a najednou jsem je uviděl. Ze všech schránek trčely katalogy Ikea. Vytáhl jsem katalog z té své, aby se jí zase lépe dýchalo, a hodil ho do krabice u vchodových dveří, kde už jich pár bylo.
Po příchodu domů jsem otevřel iPad, nainstaloval aplikaci IKEA a stáhl do ní nový katalog.
Když jsem jím však začal procházet, okamžitě jsem zjistil, že ten papírový budu přece jen potřebovat. Seběhl jsem dolů, z bedny vylovil katalog, který jsem tam před chvílí zahodil, otevřel ho a začal skenovat.

 

(Toto není reklama na Ikeu, což je možná škoda.)

UložitUložit

U Mamuta

Byl to ten nejteplejší den, jaký si vůbec dovedete představit. Bylo takové horko, že si o něm lidé povídali na každém rohu. Obloha byla modrá, bez jediného mráčku, a já se rozhodl vyrazit do města a udělat pár fotek pro portál RVP.
Měl jsem v plánu nafotil vše během dopoledne, za ještě dobrého světla. Poledního slunce jsem chtěl ušetřit jak sebe, tak i objektiv svého fotoaparátu.

Obešel jsem asi třetinu míst, která jsem měl v seznamu a najednou si uvědomil, že jediné, na co myslím, je oáza uprostřed vyprahlé pouště a tak zakotvil v hospodě u Mamuta, kde nikdo nebyl. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté. „Máte už otevřeno?“ zeptal jsem se servírky u dveří. Přikývla. „Tak si dám desítku a sednu si s ní ven,“ dodal jsem ještě. Servírka přinesla pivo a postavilo ho přede mě. „Jak to, že tu nikdo není?“ zeptal jsem se. Lepší způsob, jak navázat konverzaci mě v té rychlosti nenapadl. „To víte, ve všední den,“ odpověděla. „Ale je ještě brzo, počkejte za hodinu,“ dodala. Po chvíli byla zpět a roznášela po stolech lístky s denním menu. Za pár minut se objevila znovu. Tentokrát na stoly dávala nějakou jinou nabídku. „Ještě párkrát něco přinesete a já si nakonec u vás přece jenom něco dám,“ promluvil jsem na ni, když došla ke mně. „No, to je účel,“ usmála se. Po vypití třech čtvrtin piva mám najednou pocit, že mi je ještě větší teplo, než na začátku. Teplota pořád stoupá a vypadá to, že dnes bude asi opravdu horko. „Nedáte si přece jen nějaké to meníčko,“ zeptá se mě servírka. „Ne, děkuju,“ odpovím. „To bych opravdu nezvládl.“ „Taky v takovým horku,“ usměje se a odejde k vedlejšímu stolu. Vážně uvažuji, zda mám obejít zbývající místa ze seznamu nebo tu zůstat do večera, což se mi v této chvíli zdá jako nejlepší volba. V tom ji vidím, jak ke mně znovu jde. Posbírám poslední kousky odvahy a zeptám se jí, co dělá večer. Odpoví, že jde s přítelem do kina na Mimoně. Zakroutím hlavou a objednám si další pivo.

Epilog

Po dopití druhého piva platím a před odchodem nechávám pod prázdnou sklenicí malý lísteček s textem: [ povidky.jaroslavmasek.cz – povídka o Vás (dnes večer) JM ] a pak už jen tajně doufám, že ten lístek najde a že si tuhle povídku přečte.

Komiksy

Večer jsem zjistil, že mám další den suplovat. Místo předmětu ZSV, který jim odpadl, budu učit svůj Aplikační software. Dlouho jsem vymýšlel, co s nimi budu dělat a nakonec mě napadly komiksy.
Nechal jsem se inspirovat od Jitky a použil i své, v minulosti vytvořené, komiksy jako motivaci.
Když jsem jim však řekl, co budeme dělat, první řada zasyčela: „ale, néééé.“ A nakonec většina skončila u sešitů a učila se na předměty, ze kterých je čekala pololetní písemka, opravná písemka nebo ústní zkoušení.
Zdálo se, že Comics Creator a další nástroje nemohou konkurovat všem těm matematikám, fyzikám a biologiím a opět se ukázalo, že koncept samostatného předmětu ICT, ať už se jmenuje jakkoli, je dávno překonán, a že kdyby učitelé pravidelně využívali ve svých předmětech současné technologie, např. tablety nebo chromebooky, nebo se studenty alespoň chodili do počítačové učebny, mohl bych si místo předmětu ICT otevřít zájmový kroužek zaměřený na využití technologií, určený jak učitelům, tak žákům a třeba i jejich rodičům, a věřím, že bych tam neseděl sám.

Epilog: Ne všichni se učili na písemku: komiksy.

Pomoc na Florenci

Když na Florenci vycházím po schodech z metra a před sebou vidím ženy a dívky vlečící těžké kufry, pokaždé mě napadají stejné otázky. Neurazím je, když jim nabídnu pomoc? A nebudou se bát, že jde o obtěžování?
Jakmile je ovšem jejich zavazadlo větší, než ony, risknu to. Často ale vzápětí potřebuji pomoc sám, protože s tím kufrem sotva pohnu. 

A tak začnu dělat všechno možné, aby to na mně nepoznaly. Marně.Přestože se mému zápasení nesmějí a zachovávají etiketu, nakonec jim to usnadním.
„To jsem asi trochu přecenil síly,“ přiznávám barvu. Usmějí se a někdy mi dokonce nabídnou pomoc. A tak se postupně střídáme, až konečně ten obrovský loďák vytáhneme nahoru.
Poděkují mně a já poděkuji jim. Pak jim ještě popřeji pěkný den, otočím se a zamířím do posilovny.

Poslední otázka

Položil jsem poslední otázku, moji nejoblíbenější.
„Chcete se na něco zeptat?“
Studenti mlčeli, když v tom se ve druhé lavici zvedla dívčí ruka.
„A co jste vytvořil vy?“
Chvíli jsem nad tou otázkou uvažoval.
„Ukažte nám něco, co jste vytvořil vy sám. Nějakou stránku nebo něco.“
Ukázal jsem jim první web, který mě napadl.
„Všechny stránky, které tam najdete, jsem vytvořil já,“ odpověděl jsem.
„Ale nejlepší bude, když se podíváte na můj profil na LinkedInu. Tam je všechno, co jsem kdy udělal.“
A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak by to dopadlo, kdybych jenom učil.

Otec a syn

Vypadali jako otec se synem. Seděli naproti sobě, kluk držel v ruce McFlurry, otec smartphone. Nemluvili. Otec zíral do displeje, kluk vybíral lentilky ze zmrzliny. Každou chvíli se ale natahoval přes stůl a nahlížel otci do telefonu. Po chvíli už na něj zírali oba. Vypadali, že sledují nějaké důležité sportovní utkání nebo nejsledovanější video na YouTube.
„Tati, podívej, tam venku,“ promluvil syn na svého otce. Ten však nezvedl hlavu. Syn to zkusil ještě jednou a pak se znovu natáhl přes stůl, aby viděl, co se odehrává na displeji telefonu.
Najednou se otec obrátil k synovi.
„Tak půjdeme?“
Syn přikývl, pomalu se zvedl a oba vykročili směrem k východu.

Vlaštovka

Poprvé jsem Ondru potkal na základní škole, kde jsem absolvoval svou pedagogickou praxi. A už tam jsem poznal, že nemá jen duši, ale má také srdce.
Bylo to po hodině, ve které mně přistála papírová vlaštovka na hlavě. Tehdy, když všichni odešli, za mnou Ondra přišel a omlouval se za tu vlaštovku, že to tak nemyslel. Mávl jsem nad tím rukou. Problém totiž nebyl v něm, ale v organizaci té hodiny.
Po roce jsme se znovu potkali, když jsem poprvé vstoupil s ředitelkou gymnázia, kam jsem měl zanedlouho nastoupit, do náhodně vybrané hodiny počítačových technologií, abych viděl vybavení tamní učebny.
„Jééé, dobrý den pane učiteli,“ zavolal na mě z první lavice Ondra.
„Jééé, dobrý den Ondro, to je ale náhoda,“ odpověděl jsem překvapeně.
„Vy se znáte?“ podivila se ředitelka a kroutila hlavou.
Přesně tento okamžik Ondra znovu zmínil, když se za mnou přišel rozloučit po právě absolvované maturitě.
„Na to do smrti nezapomenu, jak se ředitelka divila, že se známe,“ vzpomínal Ondra.
Řekl jsem mu, že ani já ne.
Bavili jsme se pak ještě chvíli o tom, jaké má plány a kam se dál chystá.
Popřál jsem mu hodně štěstí.
Kdo ví, třeba se ještě někdy potkáme.